Všichni na vlastní kůži pociťujeme, že s tím počasím není něco v pořádku. My, trochu dříve narození, si zajisté pamatujeme dobu, kdy jaro začalo 21. března a my jsme šli do školy v podkolenkách. Sice vždy nebylo veliké teplo, ale v těch podkolenkách se dalo docela dobře jít. A i když jsme podle staré pranostiky v březnu zalezli za kamna, pobývali tam ještě v dubnu, o studeném máji, který sliboval plnou komoru nemluvě, jaro bylo jarovše začalo kvést, postupně se hezky oteplovalo. To půvabné jaro přešlo nenápadně do horkého léta s jeho letními bouřkami, které nám zajistily dostatek vody ke stavění rybníčků a hrázi. Voda při těchto bouřkách padala většinou teplá, takže se krásně chodilo ve vzniklých loužích bosky. Po bouřce sice poklesla teplota, ale málokdy tak radikálně jako se to děje dnes. Posléze léto nenápadně vklouzlo do babího léta a do podzimu s jeho mlhami a plískavicemi. Ani zima nenastoupila ze dne na den. Vše se většinou odehrávalo plynule a nenápadně. Na Štědrý den většinou napadl sníh, alespoň trochu. Ale většinou dost na to, abychom mohli sáňkovat a lyžovat. Bydleli jsme v Krči, a to bylo skoro jako na venkově. Sníh, když napadl, většinou vydržel delší dobu, proto jsme si zimních radovánek užívali dosytosti. Pěkně přituhlo a mrazy byly opravdu někdy dost tuhé. Nějkratší měsíc v roce býval dost studený, slunce bylo zubaté, ale my jsme věděli, že jaro je již za dveřmi. A tak se také stalo. Chodilo to tak dost dlouho. Až teď, v posledních letech je to jiné. V únoru kvetou stromy, v létě padá sníh. To je prý to globální oteplování. Všichni jsme si představovali, že budeme mít více tepla, ale nějak se to divně otepluje. Teplo nic moc, vody víc, než bychom si přáli, hlavně v době, kdy si to nepřejeme vůbec. Sníh jakbysmet.
Každému je jasné, že je to daň za náš blahobyt a více či méně bezstarostné žití. Jak k tomu ale přijdou ti, kteří se na blahobytu a bestarostnosti nepodílejí, ale ty katastrofy je postihují stejně, ba dokonce i víc? Smutné! Bohužel, nejsme schopni vzát se ani trošku svého pohodlíčka, a tak za to musíme zaplatit. A budeme doufat, že změna počasí bude ten největší trest, který nás postihne.
