Potká to většinu z nás, které máme děti. Jeden den si je přineseme z porodnice a co se nestane, druhý den je z Vás tchýně. Tak rychle to uteče. Každá z nás chce být tou nejlepší, aby se na nás nevztahovaly vtipy, které vymýšlejí. Ale kdo asi? Dost o tom přemýšlím, neb i já jsem se, bohužel, stala tou tchýní, ne příliš milovanou. Kde se stane chyby? Nakonec se o tom přesvědčíme skoro každá z nás, že cokoliv uděláme jako tchýně, uděláme špatně. Buď se pleteme moc, nebo málo. Nakonec jsem to asi pochopila a od té doby se tím už příliš nezabývám, jakkoliv mě mrzí, že to tak je.
Můj zeť, abych mluvila ze svých zkušeností, není špatný mládenec, ale má několik ne zcela dobrých vlastností, které z něj lepšího určitě neudělají. Je se sebou sám naprosto spokojen a nemíní se vůbec sám nad sebou zamyslet. I když je možné, že se pletu, ale jeho reakce tomu odpovídají. Cokoliv mladým poradím, je apriory špatné a udělá se to schválně naopak. Vzhledem k tomu, že nebylo příliš mnoho věcí, do kterých jsem se snažila zasáhnout, mně to docela překvapuje. Nakonec jsem nic nevnucovala, jen dávala tip, ale pro mého zetě jsem feministky, ať je to cokoli, co si pod tím pojmeme představuje. Asi ženu, která žije sma, sama se starala o děti, vydělává a snaží se v tom ne příliš lehkém světě protlouct se ctí, nejlépe jak se dá. Dovolí si kritizovat muže v jejich bohulibém konání. Naštěstí vnoučata jsou děti mé dcery, a tak se snad nemusím obávat, že mi budou odepřeny.
Nelkám nad tím, že mě zeť neuznává, nebo to není můj, ale jeho problém, že má ze mě mindrák. Nakonec může být ještě hůř, jestli si přivede můj syn nevěstu. To teprve budu ta správná tchýně.
