Tak nějak nevím o čem psát. Ne že by se mi za tu dobu nic nepřihodilo, to ano, řekla bych, že se mi děje něco skoro pořád, ale jsou to věci, kterým se sice člověk zasměje, ale vpodstatě by nejraději plakal. Vždyť to znáte sami nejlépe. To je vždy, když se srazíte s lidskou blbostí a té je bohužel mezi lidem stále dost a někdy mi připadá, že čím dál více.
Přiznávám, také se mi přihodí něco pěkného, ale jsou to tak prchavé okamžiky, že kromě toho chvilkového pocitu radosti nezůstane skoro nic. Na rozdíl od srážky s blbcem vám někdy zůstanou, někdy docela fyzické stopy.
Možná bych mohla napsat o tom, jak se svět rozdělil na dvě poloviny. Myslím ten náš svět. Naší civilizace, jak říkáme pokročilé, neb ti druzí, ti co zůstávají o několik délek v technickém pokroku za nám, mají jiné starosti než my, přesyceni vším tím blahobytem. A tak řešíme to zda jsme dost štíhlí, dost mladí, flexibilni a já nevím ještě jací. Zda je to, co si ráno na sebe oblékneme dost trendy a zda jsme dostatečně in, či k naší hrůze zjistíme, že už dva dny máme na sobě něco, co už je nejméně týden out.
Musím se přiznat, že tyto věci příliš neřeším. Naštěstí jsem ve věku, kdy už mě tyto věci nemusí tolik zajímat. Nevím, jak bych to brala, kdyby mi bylo o dvacet, třicet let méně. možná bych byla stejná. Ale asi ne, nikdy jsem se nechtěla příliš podobat stádu.
A tak my je docela smutno z toho kam ten svět spěje. Někdy mám pocit, že se řítíme do skázy a čím víc se blíží, tím vyšší tempo nasazujeme, jako bychom se nemohli dočkat, kdy se tak stane, abychom už konečně měli klid a nic nemuseli.
Vždy jsem si myslela, a myslím, že jsem nebyla sam, že technický pokrok nám bude jen a jen k užitku. Neříkám, že není. Je, zatím co smolím těch pár řádků, za mě jedna mašina pere a druhá myje nádobí, ale jinak se moc nezměnilo, a když ano, tak spíš k horšímu. Dřív důchodce mohla být doma, když měl to štěstí a důchodu se dožil. Teď je důchodce rád, že ho někde zaměstnají, aby si k důchodu přivydělal a nemusel skočit z mostu, nebo v lepším případě, pod ním bydlet.
No, aby to nevyznělo úplně skepticky, protože já i při vší té skepsi jsem na světě ráda, docela si mi tu líbí a doufám, že se toho svého zaslouženého důchodu, který je už v dohlednu, ve zdraví dočkám a pár let si ho, samozřejmě zapojena stále do pracovního procesu, užiji co nejdéle to půjde.
Chci vám popřát co nejvíce zdravého rozumu v tom dnešním šíleném světě. Protože ho budeme všichnii moc a moc potřebovat.
