Myslím, že to ta největší většina z možných, zažila. Někdo už dávno, a rezignoval. Některý teprve nedávno a stále si věří. A jiného to teprve čeká. A je naprosto přesvědčen o svém úspěchu, aby se posléze zařidil k nám, kteří už to známe, a víme, že to nemá cenu, dávat si novoroční předsevzetí
Moje skleróza mi milosrdně zahalila paměť, takže si myslím, že jsem si nikdy, ale opravdu nikdy, žádné předsevzetí na Nový rok nedala, ale když mám být upřímná, je mi jasné, že jich pár bylo. Nikdy jsem žádné nedodržela, a tak jsem s nimi, svého času, skoncovala. Přesto, nebo právě proto, jsem se s některými svými zlozvyky popasovala a - zvítězila nad nimi.
První bylo kouření. Pravidelně jsem přestávala od doby, kdy jsem zjistila, že jsem na cigaretách opravdu závislá. A také mi to hrozně chutnalo, a líbilo se mi to. Nejhorší na tom bylo, že mi chutnaly jen SPARTy, nebo ameriky. Ty druhé v pořadí byly moc drahé, 20 Kčs, a ty první nedostatkové, čili, podpultové. V té době jsem pracovala v Platýzu, na Národní třídě. Pořádně si už nepamatuji, jak jsem jezdila, když ještě nebylo metro, ale byla to nejspíš nějaká tramvaj a pak autobus. A tady začínala má anabáze za mým cigaretovým potěšením. V podchodu metra na můstku, mívali mou oblíbenou zančku,v podělí a úterý, tuším. Dávali dvě krabičky za normální cenu, 8 Kčs. V další trafice na mé cestě do práce je měli ve středu a čtvrtek, také po dvou. A v pátek to byla trafika přímo u Platýzu. Tak jsem měla zásoby i na víkend, ale vzhledem k tomu, že kouřil i manžel, velmi často se stávalo, že v neděli večer nebylo už ani cigárko. Což o to, manželovi to nevadilo, ten mohl kouřit cokoliv, ale já musela držet "půst", neb značky, jako CLEA, SAFARI, atp. mi opravdu nechutnaly. Pak, v prvním, či druhém roce let osmdesátých se začalo povídat, že se cigarety v novém roce mají zdražit. Dost mě štvalo, že si nejen kazím zdraví, draho platím a ještě tolik času utrácím zháněním. A tak jsme se rozhodli, jako už po tolikáté, že s tím praštíme. A ten, který nevydrží, už nikdy nebude kouřit v bytě, ale jen na lodžii. A tak si pamatuji to památné datum 10. 1., v neděli, ve 22 hodin, jsem vykouřila poslední z deseti cigaret, které na mě připadly z naší poslední krabičky mých milovaných Spartiček. Ovšem, rok si přesně nepamatuji. Také to není podstatné. Druhý den jsem nastupoval do nemocnice na operaci krčních mandlí. Aha, ta to měla lehké, říká si někdo z vás, ale tak to není. Každý, kdo byl v nemocnici ví, že tam se hulí, až se hory zelenají. Nejinak to bylo tady. Jako správná masochistka jsem dokonce chodila s další pacientkou, kterou jsem znala z předchozího pobytu, do koupelny, kde ona vesele holdovala té neřesti, se kterou jsem se rozhodla skončit. Naštěstí kouřila cigára dosti odporné chuti, soudě podle zápachu, který vydávala. Když jsem se vrátila po pěti dnech domů, má druhá polovička samozřejmě hulila s nezměněnou silou, ale už jen na WC, které mělo okékno, nebo na lodžii. Samozřejmě, že mě také někdy přepadla chuť, ale naučila jsem se takovou fintičku. Když na mě přišly choutky, ukradla jsem manželovi potajmu cigáro a zapálila si, ale protože první šluky nebyly nic moc, hned jsem cígo zhasla a zahodila. Bylo to tak snadné! Nedovedla jsem pochopit, a vlastně to nechápu dodnes, že to šlo tak jednoduše.
Koukám, že jsem věnovala hodně místatomu ze zlozvyků, kterého se opravdu hodně lidí chce zvavit, ale nejde jim to. Já ví proč to je. Je to snadné. Vlastně to opravdu nechtějí. Kdyby totiž chtěli, šlo by to. Někomu lépe a jinému hůř, ale šlo. Znám to z vlastních zkušeností, tak vím, co říkám. Jen přestaňte koketova s myšlenkou, že přestanete kouřit a, prostě, PŘESTAŇTE!!!