Zase se mi stalo co tak častokrát. Čekajíce na prostředek hromadné dopravy, nebo už jedoucí v něm, či jen tak jdouc po ulici, rojí se mi v hlavně myšlenky. A ne jen tak ledajaké! Brilantní, a někdy mám pocit, že i geniální. Většinou se to týká něčeho, co se mi zrovna před chvílí přihodilo. Většinou něco nepříjemného. Takto si odbourávám nepříjemný pocit, který mě provází, když se něco takového přihodí. Bohužel, stává se mi to velmi často, alespoň mám ten pocit, a tak se mé myšlenky stále toulají kdesi. Ovšem, s ubývající vzdaleností, která mi zbývá, ubývá i těch báječných myšlenek. Ano, dokonalý příklad přímé úměry.
Byla jsem dnes v novém místě. Ještě ne pracovat, ale jen něco vyřídit a vzala jsem si větší batoh, který mám ověšený různými plyšáky. Mám je tam už dlouho, že je pořádně ani nevnímám. Možná mohou působit legračně, až smešně. Někdo si řekne: "Baba jedna bláznivá." Když jsem odcházela z kanceláře svého budoucího šéfa, říká mi: "Vy tam máte věcí, jako mladá holky." A teď se konečně dostávám, k jádru pudla. Známe to my všichni, nebo skoro všichni, kteří jsme už dosáhli určitého věku. Tělo nám zchátralo, nebo postupně chátrá, ale duše, ta mrška mrňavá, zůstává mladá.
Většinou si moc dobře pamatujeme, když jsme chodili do školy, jak nám žáci o dva tři stupně nad námi, připadali dospělí. A když někomu bylo osmnáct, tak to už byl opravdu dospělák. Když mi bylo asi patnáct, šestnáct let, bavili jsme se o zubech a já si přála, aby mi ty moje vydržely, alespoň do dvaceti. Jak bláhové je mládí! Myslela jsem si, že snad po dvacítce ulehnu a skonám, že už mi nebudou vadit "klapačky"? Když jsem za pár let dosáhla vytčeného cíle, posunula jsem hranici na třicet. I té jsem dosáhla a znovu posunula o dekádu dále. Teď si říkám, když mi vydrží do šedesáti, budu ráda. Naštěstí mi zbývá k dosažení této mety "jen" necelý rok. A pevně doufám, že se mi i tuto pomyslnou hranici podaří dosíci s plným počtem.
Ovšem, to jsem zase odbočila, ale myslím, že ne tak zcela od věci. jen to dokazuje, že na rozdíl od případu zmíněného nahoře, tady platí úměra nepřímá. Byla by to úleva, kdyby i s tělem zchátrala i ta dušička, ale tak to nefunguje. Nehlědě k tomu, že někomu to nic, kterému říkáme duše, zestárne ještě dříve než mu začnou odcházet ostatní orgány.
A tak se radujme z toho, co máme, dokud to máme. A ať si druzí říkají co chtějí, však oni to také poznají.
